Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Pojďme se podívat na evoluční teorii v praxi, tedy aplikovanou na hudební vývoj americké skupiny OF MICE & MEN. Zatímco u mnoha jiných jsme často svědky revolučních kotrmelců, zlomových vývojů a proměn, zde si můžeme hezky zapřemýšlet, jak může být konzistentní a v podstatě pozvolný vývoj zrádný a současně vedoucí k uspokojivým výsledkům. Zrádnost takového pojetí, myšleno držícího se roky a roky stejné šablony a postupů, je samozřejmě v tom, že taková skupina nebudí tolik rozruchu. Navíc budeme mluvit o skupině, která se producíruje z velké části v metalcore outfitu.
Jenže tak jednoduché to není. OF MICE & MEN totiž nikdy nebyli až tak moc podbízivě trendovým metalcorem. Začátky jako uřvané hardcore bandy jsou dnes v podstatě zapomenuté. Ano, už i na bezejmenném debutu to zkoušeli včetně melodického vokálu, přesto hudebně tvrdě seděli v hardcore kořenech a pod tlakem hrnutých rubanicích. Post hardcore veselejší polohy pak skupina začala rozvíjet na dalších deskách do podoby možná až křečovitě rozevlátého metalcoru, místy snad až nu-metalu, viz album "Restoring Force" (2014). A zda se jim to dařilo je minimálně diskutabilní, což píši i s vědomím, že třeba album "The Flood" (2011) mám pro jeho energii a nespoutanost hodně rád. Navíc skupina jako taková sklízela především ve své domovské Kalifornii opravdu slušný ohlas. Phil Manansala byl ostatně oceněn v roce 2014 jako nejlepší kytarista v anketě Alternative Press Music Awards.
Tím se dostáváme ke konstatování, že skupinu tvoří zdatní hudebníci, kteří možná jen díky tvrdohlavému setrvávání v oblíbené metalcore formě nepřekročili hranici na cestě stát se světovou špičkou. Hledáním specifického výrazu totiž jako by skupina tak trochu plýtvala časem, neboť výraznější posun jsem zaznamenal až na albu "Echo" (2021), kde kromě divoké živelnosti a prvoplánové vlezlosti začaly z jejich hudby výrazněji prýštit i emoce. O to se postaraly především uvolněně rockové polohy, které na mnoha místech převzaly otěže. I díky tomu se vytratila ona trochu suchá metalcore stylovost. Možná s tím souvisí fakt, že s odchodem zpěváka Austina Carlile (2016) definitivně odešly i jeho neučesaně hrubé vokály a byť by se někomu mohlo zdát, že snad v tomto ohledu utrpěla pestrost, pro mě se naopak konečně skupina vymanila z oné šablonovité podobnosti s nu-metalem. Navíc se basák Aaron Pauley vyprofiloval v suverénně působícího zpěváka, který kromě drsné slupky obnažil i opravdu příjemně melodický projev. Umí hezky přitlačit v okamžicích, kdy se to opravdu hodí, ale především zvládá melodické refrény s hitovými ambicemi.
Na "Tether" pokračuje skupina ve své pomalé evoluci, nemění základní principy, naopak na ně logicky navazuje. Přesto se výsledné vyznění jejich hudby proměnilo, a je zajímavé zkoumat, co vlastně přináší onen efekt zdánlivé proměny, když základy i postupy zůstávají. A odpověď je samozřejmě jednoduchá a logická. Výsledek přece vždy z velké části dělá zpracování, forma a zvukové balení. A zde je to i oproti stále hrubému a důrazně silovému albu "Echo" o slušný kousek dál. Nebo snad by se mělo říci níže? Míra hrubosti a tlaku totiž jako by povolila a z nánosu agresivity se najednou vylouply přívětivěji formované rockové postupy a melodie, které pozornému posluchači určitě ani dříve neunikly, ale v trochu obnaženější podobě teď nabraly na síle a výraznosti. A najednou tu máme i slušný hitový potenciál.
Ale to neznamená, že by byl "Tether" nějaký popík, OF MICE & MEN si stále drží kytarovou sílu a tak se podařilo šikovně skloubit metalový drive s rockově vlídnou melodikou. Máme tu vlastně osobitě pojatý moderní progresivní post hardcore, který si bere z meralcoru jak onu metalově hravou složku, tak ostrou core důraznost. Vše ale korunované hitově výraznými refrény, šikovným využitím elektroniky a efektních zvukových zkreslení. Produkce je zde proti předchozím deskám hravější, působivější a zvukově prozářenější. To vše jsou ony drobky, které posunuli výraz OF MICE & MEN o kus dál a z metalcore skupiny se tak vyloupla moderní rocková tvář. Podařilo se vybalancovat melodický potenciál s dostatkem agrese, hitovou sílu s osobitou instrumentální kvalitou. V neposlední řadě je cítit vyzrálost vlastních kompozic, které nepadají do banálnosti a schovávají v sobě i progresivní nadstavbu, které si díky suverénnímu provedení v první chvíli ani nevšimnete. Samozřejmost, s jakou skladby plynou, je ale současně trvanlivá a právě díky zmíněnému plnému obsahu se jen tak neoposlouchá. Naopak mě to i teď po opravdu slušném počtu poslechů nepřestává lákat udělat si po skončení repete. Prostě mě to opravdu baví.
Nejvyzrálejší, nejhitovější a současně i nejpropracovanější album skupiny, která od metalcoru postupně odkráčela až k moderní formě melodického post hardcoru, kde spojila metalovou hravost, core důraznost a rockovou hitovost, to vše v poutavé formě schovávající i progresivní prvky. Komplexní hudba současnosti.
1. Integration
2. Warpaint
3. Shiver
4. Eternal Pessimist
5. Into The Sun
6. Enraptured
7. Castaway
8. Tether
9. Indigo
10. Zephyros
Diskografie
Tether (2023) Echo (2021) Timeless (EP) (2021) Earthandsky (2019) Defy (2018) Cold World (2016) Restoring Force (2014) The Flood (2011) Of Mice & Men (2010)
DALŠÍ INFORMACE
Datum vydání: Pátek, 6. října 2023 Vydavatel: SharpTone Stopáž: 37:53
Trochu prog rock/metalová exhibice. Toho tydlikání a hračičkování je místy opravdu hodně. Ale tito Švédové umí i příjemné melodie a přirozeně plynoucí pasáže, takže jim to předvádění odpustím. Ostatně, když na to mají, tak proč se trochu nepředvést, že?
Žijeme ve zlatých časech českého thrash metalu! Takové období hojnosti prostě napamatujeme. Kapely na nás chrlí v horším případě dobré, v tom lepším (i v tomto) desky výborné a my si čvachtáme jako ten pověstný manža. Více v recenzi, teď si třepu palicí.
Švédské duo se na svém dalším albu ještě více vzdálilo postrockovým kořenům a dá se tedy tvrdit, že jejich hudba odplavala do specifické formy indie rocku, který se opírá o robustní kostru shoegaze. Opět slušné album.
Další švédský power metal, kterému vlastně nelze nic vytknout. Dobří zkušení muzikanti, kvalitní produkce a chytlavé melodie. Komponování dle osvědčeného mustru, přesto to dokáže zabavit. Dám tomu ještě pár poslechů a poté zapomenu, že to kdy existovalo.
Nepřístupná a temná blackmetalová deska, která spolu s disonantní nervozitou nabízí i death/doomové nálady. Dostat se tomu pod kůži není snadné, ale odměnou je lavina emocí. Střídmá stopáž navíc ukončí ta "muka" dříve, než by to člověku urvalo hlavu.
Sofistikovaně maluje, točí vtipné filmy, v MORTAL CABINET zanechal výraznou stopu, ze Slavíka ho vyhodili, páč jeho světem je hardcore rap. A je z Rumburku, což leccos vysvětluje! Když šel pro talent, Marty si nabral hrstě. Zase ho ukázal, zpíčenec jeden.
Polámaný disharmonický death metal jedou už patnáct let a jsou v tom velmi dobří. Nová deska z trendu nevybočuje. Navíc jí hrozně moc sedne produkce od newyorského čaroděje Colina Marstona. Pro fanoušky všech extrémních podivností povinnost.